Český hokej - problém je v lidech

Sport, tím spíše konkrétně lední hokej je prý naše národní stříbro. Asi ano. Pak je velká škoda, že tento společenský fenomén zcela objektivně výsledkově a kvalitativně skomírá.

Pokud bych zde rád o tématech společenských, politických či právních psal rád veskrze objektivně a racionálně, pak u témat sportovních je bez různé míry emocionálního zabarvení textu psát patrně nemožné. To však určitě neznamená, že informace a názory níže nemůžou mít a nemají určitou vypovídající hodnotu a nejsou objektivní.

O českém hokeji si dovolím psát, protože jsem se mu až do juniorské kategorie věnoval na nejvyšší úrovni u nás, poznal jsem tedy osobně systém tohoto hnutí od úplného základu až skoro ke špičce pyramidy. A dovolím si psát o něm kriticky, protože věřím, že jsem se mimo toto hnutí dokázal prozatím vcelku úspěšně uchytit a nevyskytuje se u mě tedy žádná zapšklost, kterou by mi mohl kdokoliv vyčíst. Dovolím si psát též proto, že jsem přesvědčen, že dokážu, ať už díky osobnímu poznání, tak nynějšímu logickému odstupu a nadhledu, vnímat a popsat spoustu věcí, které ostatní nedokážou, nemůžou nebo nechtějí.

Leden každého roku je vždy obdobím, kdy kvalita, systém a cesta českého hokeje je hojně probírána. Je totiž po juniorském MS, kde již více jak 10 let neobsazujeme přední příčky, stagnujeme a nezaujmeme týmově ani jednotlivci. Ostatních 11 měsíců jsme přesvědčováni nejvyššími činovníky hokejového hnutí o pozitivních změnách a cestě nahoru a na přelomu roku pak vždy přijde další vystřízlivění. Osobně vnímám kategorii U20 jako o celém hokeji nejvíce vypovídající, jednotlivé země předvedou výkvět svého mládežnického systému, tzn. několikaleté práce, a zároveň ukážou budoucnost hokeje dospělého, tzn. stále té hlavní výkladní skříně, kam by mělo vše směřovat.

Že jsou před námi Kanaďané a Američané, chápu a beru. Jejich možnosti a kapacity jsou opravdu jinde. Někde jsem slyšel, že jen v Torontu je 80 zimních stadionů, hokej je náboženstvím. Že tyto země budou odskočené a my je spíše porážet nebudeme, je objektivní fakt. Proč nám ale tak utíkají Finové a Švédové, dotahují se Švýcaři, letos nás přehráli Dánové, proto se argumenty hledat nedají a nesmějí.

A co je tedy problémem našeho hokeje podle člověka, co snad může a dokáže nějakým způsobem objektivně s jistým odstupem a nadhledem toto zhodnotit?

Jsou to, podobně asi jako v každé společenské entitě, vrcholní představitelé celého hnutí, samotných klubů a týmů, tj. lidé, co tvoří pravidla hry, systém, co rozhodují o cestě atd. Ve zmíněném lednu si vždy přečtu dvoustránkový rozhovor v deníku Sport s šéftrénérém českého svazu Slavomírem Lenerem (letos v pátek 13.), který dostane prostor a také ho využije k vymlouvání a svádění viny na cokoliv a kohokoliv jiného. Člověk, který nejvíce rozhoduje o sportovní stránce věci a ne rok, dva nebo šest, jak sám říká. Stál už na střídačce v Naganu v roce 1998, od té doby se zcela objektivně podílí velkou měrou na směřování a systému českého hokeje, je jedno v jaké pozici či roli. Tedy od chvíle samotného vrcholu a jen dolů, jak symbolické. Předsedu Královi se asi nedá upřít skvěle zvládnutá ekonomická stránka věci, ale dál? Sportovně se mu podařilo snad jen doslova dorvat svého syna do extraligy.

Druhou osobou, která je pro mě ztělesněním cesty hokeje dolů je Vladimír Růžička. Opět osoba, která se zcela objektivně podílela a podílí dlouhá léta na systému a cestě hokejového hnutí. Osoba, která svoje působení na vrcholu zakončila kauzou minimálně velmi se blížící korupci. Samozřejmě znám zásadu presumpce neviny, ale též známou zásadu presumpce viny pro veřejné osoby (reprezentačního trenéra mužů ve sportu číslo 1 tam řadím), kterou vnímám jako správnou. Z celého procesu a jeho rozhodnutí pak člověk znalý poměrů radost mít nemůže, hokej rozhodně nevyhrál.

Obě osoby mají jedno společné. Z hokeje si udělaly velmi zajímavý osobní byznys, vytřískaly z něj a stále třískají hodně a ta přidaná hodnota od nich fakticky není tak velká. Až za pár let z hokejového vlaku vystoupí, hokej na tom zcela určitě bude o hodně hůř než oni, to není povedená rovnice.

A takových osob obdobně je samozřejmě hodně i v jednotlivých klubech a týmech. Navíc chybí hodně kompetentnosti. Věřím a předpokládám, že se to za těch pár let, co uvnitř hnutí nepůsobím, změnilo k lepšímu, ale nemůže to být dost. Každý mládežnický trenér, jakýkoliv člověk, co působí u dětí a mládeže, by měl být nejen sportovním odborníkem, ale též pedagogem, psychologem, člověkem s životními zkušenostmi a rozhledem. Toto velmi pokulhává. Běžným obrázkem (a osobně mě trénovalo nebo jinak vedlo spoustu známých osob, v Čechách i poměrně úspěšných) u těchto osob jsou červené nosy, které nikdy nemůžou být dobrým znakem. Zatvrzelost nad vlastními metodami, nechuť ke změnám, studiu a rozvíjení se. Příklad za všechny je zkušenost s jednou dorosteneckou sezonou, kdy jsme v rámci suché přípravy nedělali celý rok nic jiného než skákání přes překážky. My, hokejisti, namáhající nejvíce třísla jsme po ledě opět namáhali hlavně třísla bez jakékoliv kompenzace. V našem pohybu pak byla nula dynamiky, 15 hráčů si během sezony třísla utrhlo a problémy s nimi máme dodnes.

Na to navazuje další názor, že rozhodně u nás netrénujeme a nepracujeme na sobě málo, ale špatně. Na zimním stadionu jsme trávili 6-8 hodin denně pravidelně, ta náplň a efektivita byla ale nepoměrná. Trenér před vedením, vedení před svazem získali tím časem jen argumenty, že se na "tom" dělá, avšak výsledky té práce nebyly zkoumané ani hmatatelné.

Závěrem lze navázat oblíbeným tématem této problematiky, tj. školou. Ohání se s ním i ve svém prázdném desateru pan Lener. Lze si snad spočítat, že "den - 6-8 hodin" není obecně příliš dlouhý. V hokejovém prostředí, a tím jsem si jist z napsaného nejvíce, se škola a okolní rozvíjení se hráčů absolutně nepodporuje, ba naopak. Dopolední trénink se dá v 8:30, pak nějaká suchá příprava, sprcha, po takovém výdeji se hodí určitě nějaké jídlo a je 12 hodin hned + nějaké přesuny. Všude na světě je snad největší náplň školy cca od 8 do 14h. Osobně jsem se nikdy nesetkal s tolikrát deklarovaným postupem - máš špatné studijní výsledky, nehraješ. Spíše naopak - potřebuješ do školy, jinak to hrozí průserem? Musíš na trénink, to se nějak udělá.

V dorosteneckých a juniorských kategoriích je běžné, že hráč působí daleko od domova. Bydlí na internátu či sám na bytě, klub za něj vlastně přebírá odpovědnost (měl by). Nelze snad předpokládat a vůbec nějak vyčítat 15-18letým lidem, že bez dohledu se jim do studijních či podobných povinností extra nechce (čest výjimkám).

Takže běžně znám případy, kdy jsem nastupoval do prvního ročníku na práva a stejně staří spoluhráči nastupovali po 4-5té do prvního ročníku na nějakou střední školu. A nebylo to rozhodně málo případů. Hokejem se statisticky může živit opravdu minimum hráčů. Hokejové hnutí absolutně odmítá jakoukoliv odpovědnost za osudy toho zbytku, zcela objektivně lze však říci, že nějakou poměrnou zkrátka má. Výše popsaným šlendriánem, nesystematičností, totální krátkozrakostí atp. vychovává v lepším případě mladé lidi bez valné budoucnosti, v horším případě gamblery či alkoholiky.

V těch "úspěšných" případech se pak logicky nějakým způsobem vše výše popsané zrcadlí, proto je náš hokej tam, kde je. Přeji mu to, ale nevěřím, že se v blízké budoucnosti může zvednout.

.